Sid byl roztomilé malé chytré štěňátko, dostatečně chytré na to, aby rychle občíhl terén a přišel na to, že jeho panička toho ví o tom, jak se učí a přemýšlí pan pes pramálo. Časem měl snad všechny zlozvyky, před kterými nyní nadšené majitele neméně roztomilých štěňátek varuji.

Těžké začátky a mé “období temna”

Než jsem si své vysněné štěně dovezla, zařekla jsem se, že na svého psa nikdy nevztáhnu ruku. Fyzické tresty se mi příčily. Ale časem jsem velice často bezradně stála a za zády měla celé širé okolí radící mi: “Nikdy neříkej nikdy. Vždyť si z tebe dělá srandu! Tohle si nesmí dovolit! Ukaž mu, kdo je tady pánem.” Trvala jsem si na svém a uchýlila jsem se k “přirozené komunikaci” na základě modelu dominance. Na toto období nejsem hrdá, ale nyní již vím, že nic není černobílé. Díky svému “období temna” jsem přišla na to, že nejen fyzickým, ale ani psychickým nátlakem nechci dláždit naši společnou cestu a naučila jsem se toho mnoho o pestrobarevné škále komunikačních signálů, které psi používají k vzájemné komunikaci. Čas letěl a měla jsem doma “puberťáka”, co nesnášel cizí lidi, všechny děti a začal vystrkovat růžky na psy.

Z pana zlouna a ignoranta šprtem

Ale pak jsem prostě několikrát byla ve správný čas na správném místě. Do ruky se mi dostal článek popisující trénink psa za pomoci pozitivního upevňování. Řekla jsem si: “Wow! To zní přece tak logicky!” Brzy na to jsem náhodou byla svědkem klikr tréninku v praxi: “Tyjooo! Ten pes sám vlezl do malilinkaté mističky! A ona jen klikala a odměňovala!”.  Tak jsem se do toho dala s nadšením mně vlastním. No…první lekce s klikrem nedopadla úplně podle očekávání. Sidův pohled do mě sice propálil krásný kráter (možná jím do mě naházel tisíc nožů a rituálně mě upálil…to je fuk), ale rozhodně neměl v úmyslu lézt do nějaké krabice. Tak jsem začala číst další a další články především zahraničních trenérů ve snaze přijít na to, proč mi to nefunguje. Stala jsem se závislou na pozitivním upevňování a rozhodla jsem se, že můj pes jej bude také milovat. Bude mi nadšeně nabízet chování stejně, jako ti pejsci z videí. A časem se tak stalo. Když se zpětně koukám na videozáznamy našich lekcí, věřím, že je to spíš vinou génia dřímající v něm, než-li toho trenérského ve mně, ale začalo se nám dařit. Svou snahou mě včas odměnil a utvrdil mě, že takto chci se svým psem spolupracovat. Začala jsem objíždět semináře zahraničních i našich trenérů a snažila se toho vědět víc a víc, aby se mi s tím mým zlounkem prostě jen lépe žilo. A jak už to tak někdy bývá, lépe žilo se časem rozvinulo lépe trénovalo a závodilo.

Jak naučit lidi učit své psy?

Dva roky na to jsem dostala příležitost působit jako výcvikář v našem kynologickém klubu. Tím se otevřela další výzva. Jak naučit lidi učit své psy? Mé začátky byly mnohdy krkolomné, proto vděčím všem, co na mě nezanevřeli i zanevřeli, dokázali mi, že zdaleka nevím vše a donutili mě přemýšlet a dál se vzdělávat.

Časem sešitek, do kterého jsem si vedla tréninkový deníček každého z týmů, přestával stačit. A přišel čas na to založit si složku. Občas si jí  nostalgicky listuji a směji se svým zázračným postřehům. Stále děkuji každému účastníkovi pravidelných tréninků i seminářů za důvěru, spolupráci a možnost šít tréninkový plán na míru zrovna jejich psisku. Člověk se nikdy nepřestává učit.

Pohybový aparát mě fascinoval už od prvních dní studia. Velice brzy se začal život se psím sportovcem konfrontovat s realitou následků psích sportů na zdraví psů na veterinární klinice. Přiznám se, že právě strach z toho, že jednou povezu z tréninku či obyčejné procházky na kliniku svého zraněného psa já, mě donutil zabývat se otázkou prevence.

Příprava na samotný výkon

Moje první cesta šla přes svalovou složku pohybového aparátu. Zabývala jsem se otázkou, jak psa na výkon optimálně připravit (warm up), jak ho naopak následně připravit na odpočinek (cool down). Zajímala jsem se o to, jak můžu svého psa po výkonu protáhnout. Jak budovat tréninkový plán tak, abych ho optimálně zatížila, ale nepřetížila. Jak jej krmit. Četla studie o poznatcích z fyziologie sportovní zátěže lidí a porovnávala je s rozdíly psího metabolismu.

Práce se svaly

Časem jsem se dočetla o důležitosti rovnoměrného nasvalení psa a záhy poté jsme na pravidelných prohlídkách u “fyzioterapeuta” přišli na to, kde měl můj pes výrazné rezervy. Slabé zádové svaly, tak jsem se dala do práce. Více jak rok jsem dle rad okolí zkoušela celou škálu kompenzačních cvičení ve snaze nasvalit jeho záda. Několikrát týdně jsem pracovala na cvicích, které už zaručeně vyřeší jeho problém. Marně. Trvalo skutečně dlouho než jsem si poprvé položila otázku: “Proč? S čím vlastně pracuji? Jak pracuji? Jak vlastně funguje psí tělo?”. Při hledání odpovědí na mé otázky jsem se dostala až k tzv. svalovém korzetu těla, začala jsem komunikovat se zahraničními fyzioterapeuty. A všechno se začalo spojovat. Svou další práci jsem postavila právě na systematické práci a rovnoměrnému rozložení tonických svalů. Během měsíce byl problém mého psa vyřešen. Od té doby je otázka “Proč?” mou oblíbenou. Ptejte se svých trenérů nebo vězte “proč?” děláte to, co děláte. Věřím, že pak nebudete ztrácet drahocenný čas tak, jako já před lety.

První semináře dogfitness

Lidé v mém okolí se začali zajímat o to, co vlastně s těmi míči pořád “šaším” a tak v podstatě vznikly první podklady k semináři dogfitness. Jeho cílem byla systematická práce nejprve s tonickými svaly, které stabilizují každou kost těla. Až poté, když je tělo připravené a dostatečně pevné, s fázickými svaly, které se vší úctou k nim označuji jako “svaly na efekt”. Ne nadarmo se říká, že to, co je opravdu důležité, je očima neviditelné.

Od prvního maličkého semináře uběhlo hodně vody a nyní věřím, že jsou programy pro začátečníky, mírně pokročilé a pokročilé, které jsou již šité na míru sportu, který daný psí sportovec dělá, zase o chlup lépe propracované. Ale vždy je prostor jít více do hloubky a chápat psí tělo lépe a lépe.

Mým cílem není jen to, aby každý účastník semináře odnesl přesný návod. Chci, aby prostě jen věděl “proč? a jak?” dané cviky provádět tak, aby z daného cviku vytěžil maximální benefity pro svého psa.

Dornova metoda

Kurz Dornovy metody vnímám jako další důležitý mezník v mé představě o pohybovém aparátu. V průběhu studia veteriny pro mě kostra byla pevnou stabilní součástí pohybového aparátu. Ano, odstupují a upínají se ni svaly, chrání míchu a důležité orgány, ale netřeba ji řešit, pokud nedojde ke zlomenině nebo na ni není zapotřebí připevnit nějaký implantát. Během jediného víkendu jsem dostala zcela nový pohled na věc. Opět zcela logický a ve svém jádru prostý. Každý živý organismus funguje jako celek. V průběhu mé další práce se zvířecími pacienty jsem přišla na to, že i malý posun dovede spustit kaskádu změn, které vedou v velkým klinickým projevům. Každý další pacient mě utvrzoval v tom, že to, co je často “neviditelné” na rentgenových snímcích může být hmatné a napravitelné jinak než léky, operací či nekonečným klidovým režimem. Vydala jsem se tedy “alternativní cestou” a snad nikdy za to nepřestanu být vděčná. Na této cestě jsem potkala mnoho inspirativních lidí, naučila se většímu respektu a pokoře k zvířecím bytostem a získala nový hnací motor k dalšímu sebevzdělávání. Nyní jsem doporučeným terapeutem Dornovy metody pro zvířata, čehož si moc vážím. Teď už „jen“ za sebe nechat dál hovořit svou práci.

Sama se těším, až tomuto článku budu připisovat další řádky, které už teď dočítají jen ti nejotrlejší :o)